Systémový lupus erythematosus je nejvážnějším onemocněním psů ze skupiny systémových autoimunitních chorob.
Systémový lupus erythematosus je nejvážnějším onemocněním psů ze skupiny systémových autoimunitních chorob. Je vyvolán autoprotilátkami proti různým jaderným antigenům vlastního těla. Podle místa působení se projeví různými klinickými příznaky. Postihuje psy ve středním věku (5-9 let).
Onemocnění má výrazné genetické pozadí. Na rozdíl od člověka nebyla u psů zaznamenána predispozice pohlaví. V příčinách vzniku hrají roli pravděpodobně infekční vlivy. Z vlivů vnějšího prostředí se uvažuje především o UV záření.
Autoprotilátky se navazují na leukocyty (bílé krvinky) nebo erytrocyty (červené krvinky) a za spolupůsobení cytotoxických buněk nebo komplementu vyvolávájí jejich lýzu (rozpad) nebo se ukládají ve formě imunitních komplexů v různých orgánech a vyvolávají artritidy (zánět kloubů), glomerulonefritidy (zánět ledvinových klubíček), vaskulitidy (zánět krevních cév v kůži) nebo různé formy poškození kůže.
Příznaky
Klinické projevy odpovídají různorodému postižení více orgánů. Choroba je téměř vždy provázena horečkou, která je jen minimálně ovlivnitelná antibiotiky, ale je naopak dobře ovlivnitelná kortikoidy. Z dalších nespecifických příznaků se vyskytuje skleslost a postupné zhoršování zdravotního stavu s postupným úbytkem hmotnosti.
Hlavními příznaky, vyskytujícími se ale v různých kombinacích jsou: neerozivní polyartritida (zánět postihující více kloubů), dermatitida (zánět kůže) s charakteristickou lokalizací (především v obličejové části, kolem uší a na končetinách), polymyositidy (zánět postihující více svalů), glomerulonefritidy a imunitní poruchy krevních elementů.
Laboratorní nálezy zahrnují anémii (chudokrevnost), lymfopenii (snížený počet lymfocytů v krvi), trombocytopenii (snížený počet krevních destiček) při současné monocytóze (zvýšený počet monocytů) a neutrofilii (Zvýšený počet neutrofilů - druh zralé bílé krvinky) Častá je také proteinurie (přítomnost bílkovin v moči) a hematurie (přítomnost erytrocytů v moči).
Diagnostika
Diagnóza SLE se stanoví na základě celkového posouzení klinických příznaků a laboratorních nálezů. Stěžejním laboratorním testem je průkaz antinukleárních protilátek, které se stanovují nepřímým imunofluorescenčním testem (ANA test). Z dalších laboratorních nálezů bývá pozitivní Coombsův test (viz. AIHA). Definitivní diagnóza SLE je stanovena na základě nejméně tří hlavních příznaků a pozitivního laboratorního testu. Při nálezu 2 hlavních znaků a negativním ANA testu je diagnóza SLE pouze pravděpodobná.
Terapie
SLE se léčí kortikoidy (prednisonem) v dávce mírně imunosupresivní. Po čtrnácti dnech se při úspěšnosti léčby dávka postupně snižuje a přechází se na aplikaci 1x za dva dny. U přibližně poloviny pacientů mohou být léky po 6-12 měsících vysazeny. Při neúspěšnosti se naopak použijí v kombinaci s kortikoidy další preparáty jako azathioprin nebo cyklofosfamid. Při léčbě je třeba kontrolovat počet leukocytů (bílých krvinek) a trombocytů (krevních destiček) a přerušit léčbu, pokud dojde k leukopenii (snížení počtu bílých krvinek) nebo trombocytopenii (snížení počtu krevních destiček).